Od našich strážníků ……… (přišel nám do mailu jeden takový „obyčejný příběh“, který se přihodil našemu kolegovi. Přinášíme tedy jeho vyprávění, tak jak nám jej zaslal) 

Sobota, den jako každý jiný. Sluníčko svítí, krásných dvacet pět stupňů. Přemýšlím, co vše by se dnes dalo dělat, kdybych nemusel být v práci. Projíždím pražskými ulicemi, sleduji poklidné tempo sobotního velkoměsta a čekám, jestli tento poklid nepřeruší naléhavé hlášení o někom, kdo je v nouzi a kdo potřebuje pomoct. Pomalu projíždím ulicí Patočkovou směrem k Vypichu. Víkendový provoz je znát, pár aut v každém pruhu je záruka, že na rozdíl od běžného pracovního dne nebudu stát nikde v dlouhých kolonách. Kousek od křižovatky najednou provoz výrazně zpomalí a zhoustne. Napadne mě, že jsem to s tím víkendovým provozem asi zakřikl. Zatímco se pomalu sunu vpřed, přemýšlím o možné příčině. Auta v obou pruzích popojíždí jen velmi pomalu. Blížím se ke křižovatce Vypich a vidím, že se auta ze dvou pruhů sjíždí do jednoho. Patrně zase nějaká nutná rekonstrukce vozovky, nebo chodníku. Poslušně zipuji a zařazuji se z pravého pruhu do levého. Je znát, že se pravidlo zipování už trochu vžilo. Očekávám dopravní značení v klasické červenobílé barvě, ale to nikde. Aha, takže žádná uzavírka ani oprava. Mysl se opět zaměří na pátrání po příčině…

Jak přijíždím blíž ke křížovce, doléhá na mě stále silněji tón klaksonů. Netrpěliví řidiči dávají asi najevo, jak je obtěžuje pár minut čekání. Za chvíli se přede mnou vynoří důvod toho všeho zpomalení a troubení. V pravém jízdním pruhu přesně na hranici křižovatky stojí červená fábie na blikačky, vedle ní zmateně pobíhá mladší seniorka s mobilem v ruce a na chodníku vedle vozidla leží hromada zavazadel a u nich stojí pán s paní a dvěma malými uplakanými dětmi. Začíná mi to docházet. Troubící netrpělivci si patrně myslí, že si zde seniorka s autem zastavila, aby mohla rodina z vozu vystoupit. Tato teorie však téměř okamžitě dostává vážné trhliny, neboť s evidentně prázdným vozidlem nikdo neodjíždí, naopak chaos se zvětšuje. Auto stojí dál a bliká a bliká…Se svým vozem právě projíždím okolo stojící fábie, kdy je již naprosto evidentní, že postarší auto vypovědělo službu a ponechalo své majitele napospas troubilům, kteří nejen že nenabídli pomoc, ale evidentně se ani neobtěžovali zeptat, co se stalo. Rozhoduji se rychle, zastavuji, stahuji okénko u spolujezdce a volám na pobíhající seniorku, co že se jim to přihodilo. Má slova však zapadnou v další sérii klaksonů, neboť jsem se i já se svým vozem stal okamžitě jejich snadným terčem. Na zelenou se přece jede a nezastavuje. To vydržím, říkám si a opět a ještě hlasitěji volám svůj dotaz. Seniorka, evidentně na pokraji svých psychických sil, přistupuje k mému vozu. Dozvídám se, že veze rodinu na letiště, ale auto přesně na tom nejnevhodnějším místě vypovídá službu. Murphyho zákony prostě fungují…Když vidím v jakém je stavu nejen ona, ale také její rodina, rozhoduji se rychle. Zastavím své vozidlo před tím jejím, vystupuji a kromě dalšího troubením vidím od ostatních řidičů i gesta jáká že to jsem jednička. Nechává mě to v klidu a zaměřuji se na pomoc. Překvapeným lidem sděluji, že je na letiště odvezu. To patrně seniorka nečekala, neboť její první reakcí bylo, že u sebe nemá dost peněz na zaplacení. To jsem zase nečekal já, protože by mě vůbec nenapadlo, si za nabídnutou pomoc vzít nějaké peníze. Hned jsem ji taky ujistil, že žádné peníze potřebovat nebude. Problém s včasnou dopravou rodiny na letiště tedy bude mít vyřešen. Zbývá však dořešit rozbité auto. Tak, nejprve umístit výstražný trojúhelník a zavolat do servisu pro odtah. Vyřešeno. V mezičasu pán nakládá početná zavazadla do mého služebního auta a paní se snaží udržet dvě malé neposedné děti tak, aby nedošlo ještě k něčemu horšímu, než je rozbité auto. Říkám si, ještě že mám nové služební auto, do toho starého, které bylo poněkud menší, bychom se jistě nevešli. Naloženo, usazeno, loučím se se seniorkou, která mi se slzami v očích děkuje za pomoc a říká jaká je fantastická náhoda, že jedu zrovna na letiště. Když vidím jak je šťastná, že má o rodinu postaráno, nechávám ji při tom, že jedu taky na letiště, a teprve v autě sděluji ostatním, že jsem jel vlastně úplně jinam. Odjíždím směrem k letišti a hlavou se mi honí, jestli jsem udělal všechno, co jsem měl, ale zhodnotil jsem, že ano. Přemýšlím o části vnitřní směrnice o provozu služebních vozidel zakazující přepravu jiných osob než zaměstnanců a říkám si, zdali jsem to trošku nepřehnal. Ale po krátké úvaze sám v sobě zjišťuji, že pokud by se to řešilo, jsem připraven se k tomu postavit čelem a zároveň budu doufat ve shovívavost a selský rozum svého nadřízeného.

Pán okolo třiceti let sedí ve předu, mluví jen anglicky a maďarsky, paní kromě těchto dvou jazyků ještě česky, a děti ve věku tak 3 a 5 let takovou roztomilou hatmatilkou obsahující všechny tři jazyky. Ptám se, co se vlastně stalo a kam míří. Paní mi sděluje, že seniorka je její máma a že je vezla na letiště, protože odlétají do Švýcarska. Jeli na poslední chvíli, a v ten nejnevhodnější okamžik se auto postavilo proti. Uklidňuji ji, že to určitě stihneme a že si snad tu smůlu již vybrali a zbytek cesty bude probíhat v pohodě. Také mi říká, jak je rozrušilo troubení řidičů, kteří si asi skutečně mysleli, že je tam mamka vysazuje a že jsem byl první, kdo zastavil a zeptal se, co se stalo. Cesta probíhá bez jakýchkoliv dalších komplikací. Ještě vzít lístek a nezapomenout na 15 minutový limit pro bezplatné opuštění parkoviště. Parkoviště je téměř prázdné, zastavuji před terminálem a rodina vystupuje. Vyndávají zavazadla, děti už očividně usměvavé, stejně jako tváře jejich rodičů. Loučíme se, slova díků zní stále dokola. Říkám, že je to přece normální, nabídnout pomoc, když ji druhý potřebuje. Nasedám do auta a odjíždím. V tom se ještě jednou podívám na pětiletou dcerku, která se v okamžiku, kdy se střetnou naše pohledy, usměje a zamává mi. Mávám taky a říkám si, jak málo stačí, aby se z malého uzlíčku plného neštěstí a slz stal usmívající se andílek. Tak šťastnou cestu všem a pomáhat je přece normální…

Vložte registrační značku (SPZ) vozidla.
Například 1L2 3456, AHP 50-25

RZ:

 

Zadejte název ulice, popř. i číslo popisné:
Například Biskupcova 2

Pražský strážnik

 

titulka web listopad

V novém čísle se ohlédneme formou vzpomínek našich zaměstnanců na listopadové události roku 1989, dále v rubrice Historie vám nabízíme exkurzi do tábora Vojna u Příbrami, ukážeme vám práci našich kolegů u MP Rakovník a mnoho dalšího...

archiv (od roku 2004)